Významné osobnosti

P. František Míša

5. ledna 2003 vyšel v Katolickém týdeníku článek: „Salesiánská rodina je jeho domovem“, pojednávající o knězi p. Františku Míšovi k jeho životnímu jubileu, 90ti let narození.

P. František Míša SBD (Salesiáni Dona Boska) se narodil 5. ledna 1913 v Polešovicích v rodině rolníka Nikodéma a Anežky Míšových č. 393. Ve svých 12ti letech jej rodiče poslali do ústavu Salesiánů do Turína v Itálii, kde za strastiplných podmínek a neznalý jazyka žil a studoval 14 let. Kněžské svěcení přijal 17. 12. 1939 v Římě, primicie a první mši svatou měl v Polešovicích v létě 1940. Jako kněz pracoval už v naší republice coby školní rádce v komunitě Salesiánů, mj. i na zámku v Ořechově. V letech 1946-48 je opět v Římě, studuje na Biblickém institutu, po absolvování je ředitelem bohoslovecké komunity Salesiánů v Oseku u Duchcova. Za komunistického tažení proti církvi byl 13. 4. 1950 převezen z Oseku do Želivi, kde byl internován po několik let. Po propuštění v šedesátých letech, kdy nedostal od režimu souhlas k výkonu kněžského povolání, pracoval v civilní službě. V roce 1969 po uvolnění byl p. Františkem jmenován do funkce provinciála, tj. hlavního představeného SBD v naší republice, kterou vykonával 12 let. Po tomto už v důchodovém věku, otec Míša žil a pracoval pro Salesiánskou rodinu. P. František se do posledních chvil cítil naším občanem a jak jen to bylo možné dojížděl do Polešovic k příbuzným, rád si dal i skleničku vína a kapku meruňkovice.

Františka Krysová

Narodila se 19. listopadu 1920 v Polešovicích. Její hudební nadání se projevovalo od mládí. Již za studií na gymnáziu v Uh. Brodě účinkovala sólově při různých vystoupeních smíšeného sboru, který vedl prof. a skladatel E. Hába. V r. 1945 byla přijata na Státní konservatoř hudby v Praze, kde studovala hudební výchovu a koncertní a operní zpěv. Po absolutoriu pokračovala ve studiu zpěvu na hudební akademii muzických umění. Již v době studia se věnovala koncertní činnosti. V jejím repertoáru byla tvorba česká i cizí, klasická i moderní. Koncertovala v četných městech Československé republiky i v cizině. Ohlas na její vystoupení byl velmi příznivý nejen u obecenstva, ale i v odborných kritikách.

Odborné pedagogické činnosti se věnovala od roku 1949. Začala vyučovat zpěv posluchače herectví na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze a od roku 1962 přešla na Divadelní fakultu Akademie muzických umění, kde vyučovala zpěv až do roku 1982.

Od roku 1972 vedla pěveckou výchovu Kúhnova dětského sboru a této činnosti věnovala 30 let. Zúčastnila se s ním koncertních zájezdů v zahraničí (Itálii, Francii, SRN, Dánsku, Belgii, Rusku, Japonsku, ...). Mnohokrát tam vedla i kurzy pěvecké výchovy dětí ve sboru. Také její zásluhou dosáhl sbor špičkové úrovně ve světovém měřítku, o čemž svědčí několikeré nejvyšší ocenění (Zlatá trofej) na světových soutěžích a v neposlední řadě i pozvání na samostatný recitál do Carnegie Hall v New Yorku v USA, kam jsou zváni jen nejlepší z nejlepších. Její působení v koncertním oddělení „Kúhňat“ bylo úspěšné.

Paní profesorka Františka Krysová zemřela 14.března 2006.
 

P. Msgr. Martin Horký

Narodil se ve Veselí nad Moravou 5. listopadu 1883. Gymnasium vystudoval v arcidiecézním semináři v Kroměříži. Zajímal se o církevní zpěv a komorní hudbu. V roce 1915 nastoupil vojenskou službu. Po návratu působil krátce v Olomouci jako kaplan, později v Moravičanech a Vlčnovicích. 1. května 1937 se stal správcem naší farnosti. Ihned se pouští do generální opravy kostela a fary. 20. října 1946 bylo slavnostní svěcení varhan, které při mši světil sám P. Martin Horký.

„V neděli 7. 7.1957 oslavil správce místní farnosti monsignore Martin Horký 50. výročí svého kněžství a 20. výročí svého působení v Polešovicích mohutnou slavností s následujícím průběhem. V 9.15 hod odchod shromážděných věřících z kostela na faru pro jubilanta. Před farou slavnostně vyzdobenou čekal msgre v novém bohoslužebném rouše darovaném místními farníky ke slavnosti. Po blahopřejném projevu družiček a krátkém projevu vstoupil oslavenec mezi ostatní duchovní obklopené kruhem družiček s věncem a průvod za zvuku písně „Bože cos ráčil....“ se dal dolů uličkou u fary přes městečko ke kostelu. Od fary až po zatáčku u mlékárny se rozvinul nádherný průvod krojů dětských, mládeže, dospělích i starých. Při vstupu do kostela slavnostně vyzdobeného byl pozdraven. Po krásném, procítěném kázání P. Stanislava Konečníka, faráře z Kostelce u Kyjova, který v Polešovicích byl dlouho kaplanem, v němž hřejivými slovy vyzvedl životní dílo jubilanta jak na poli duchovní práce tak i budovatele místního kostela a hřbitova. Celá slavnost projevila se jako spontální manifestace vděčnosti farníků svému duchovnímu správci.“

V Polešovicích působil až do roku 1962. Svou šlechetnou ryze kněžskou duši vydechl po krátké, těžké nemoci ve čtvrtek 2. ledna 1964 ve věku 80 let a v 57. roce kněžství.

Odpočívá v pokoji na místním hřbitově, věnujte mu, prosím, tichou vzpomínku.

Jaromír Běhunek

hudebník, upravovatel, organizátor

V literatuře uváděn nesprávně jako Běhúnek nebo Běhůnek. Narodil se v rodině učitele – muzikanta 4. srpna 1898 v Polešovicích v rodinném domku čp. 452 naproti fary (nyní zde bydlí rodina Němcova). Po absolvování reálného gymnázia v Hodoníně v roce 1916 a abiturientském kurzu pro obchodní akademii v Uherském Hradišti nastoupil jako úředník u ČSAD. V roce 1925 byl přeložen do Brna. Do důchodu odešel předčasně v roce 1948, zemřel 18. září 1965 v Brně.

Počátky činnosti Jaromíra Běhunka ve folklorním hnutí jsou spojeny se Slováckým krůžkem v Brně, jehož členem se stal v roce 1925. Byl klarinetistou, po odchodu A. Florky ml. (1935) pak cimbalistou a vedoucím muziky. S ní natáčel již před 2. světovou válkou v Českém rozhlase v Brně. V roce 1949 opustil i s muzikou Slovácký krůžek a založil vlastní Slovácký soubor (Šafrán), který spolu s vypravěčem Zdeňkem Galuškou absolvoval na počátku 60. let desítky vystoupení po celé republice. Od roku 1952 byl externím členem Brolnu, hrál na cimbál, píšťalu a na gajdy. Položil základy repertoáru Brolnu a jako upravovatel do velké míry ovlivnil také repertoár Boženy Šebetovské a Josefa Severína. Svou tvorbou i způsobem práce významně zasáhl do vývoje většiny brněnských cimbálových muzik 50. let.

Jaroslav Dvořáček

Narozen 2. února 1883 v Polešovicích, zemřel 1. ledna 1933 v Brně.

Překladatel z latiny a francouzštiny, aforista, autor sloupků a fejetonů, lingvista.

Vystudoval gymnázium v Uherském Hradišti (maturita v roce 1901) a češtinu s francouzštinou na filozofické fakultě v Praze (absolvoval v roce 1905). Poté působil jako středoškolský profesor vesměs na reálkách: 1907-11 v Kutné Hoře, 1911-13 v Nové Pace, 1913-24 v Pardubicích, 1924-27 ve Skalici, od roku 1927 v Brně. Na brněnské univerzitě získal roku 1930 doktorát filozofie prací Galicismy v nové češtině spisovné. Zemřel po krátké chorobě, pohřben byl v Koryčanech u Kyjova.

V literárních pracích Jaroslava Dvořáčka se spojoval odborný zájem lingvistův se založením ironického filozofujícího moralisty. Jako lingvista probouzel v širších vzdělaneckých vrstvách zájem o teorii jazyka (hlavně o významosloví) svými popularizačními výklady, v převažujícím zaměření na význam a etymologii slov se nezapřely pracovní zájmy praktického překladatele. Překlady projevoval se zase nejlépe Dvořáček moralista, a to nejen volbou autorů, které nalézal převážně mezi římskými klasiky a mezi nizozemskými a francouzskými humanisty, nýbrž i samostatným výběrem jejich děl (většina Dvořákových překladů jsou výbory). Podněcován překládanými autory i dobovou oblibou aforistické literatury, uplatnil svůj vtip, esprit a smysl pro slovní humor ve sbírce původních aforismů. Dvojdomá orientace na jazyk a kritiku veřejných poměrů projevila se u Dvořáčka rovněž náměty jeho novinářských příspěvků, především sloupků a fejetonů.

Kromě článků publikovaných v periodickém tisku mu knižně vyšly následující tituly:

Kytička kopřiv (aforismy, 1917), Ze života slov (populární výklady významosloví, 1920) a překlady F. R. de Lamenais: Slova věřícího (1912), Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství (1912) a Důvěrné rozhovory (1913), M. de Montaigne: Eseje (1917), L. A. Seneca: Výbor z listů Luciliovi (1919) a O klidu duševním (1928), H. de Mirabeau: Vybrané řeči politické (1921), E. Faquet: Uvedení do světové literatury (1925), B. Pascal: Myšlenky (1932), A. Karr: Hrst pravdy (1932).

Dvořáčkovy práce recenzovaly významné osobnosti české vědy, například jazykovědec Václav Ertl, klasický filolog Ferdinand Stiebitz či literární vědec Arne Novák.

PhDr. Jordán František, Csc.

Profesor novějších československých dějin a vedoucí katedry historie a archivnictví na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Narodil se v Polešovicích a ke konci života začal shromažďovat prameny k dějinám své rodné obce. Tyto dějiny chtěl sepsat v čase svého zaslouženého odpočinku. Plán zůstal bohužel nesplněn a i ostatní jeho práce zabývající se dějinami rodného kraje vyšly až po jeho smrti. Jsou to jednak novější pasáže v dějinách města Uherského Hradiště a také přehled novějšího vývoje uherskohradišťského okresu, který F. Jordán zpracoval pro Uherskohradišťsko, připravené v rámci Vlastivědy moravské.

Na filozofické fakultě v Brně byl jeho učitelem zejména profesor Josef Macůrek, pod jehož vlivem začal F. Jordán studovat problematiku vzájemných vztahů Čechů a Charvátů. Vědeckou pozornost zaměřil také na dějiny moravsko-slovenských vztahů v poslední fázi národního obrození na Moravě, na dějiny brněnské univerzity.

Zvláště záslužná je činnost prof. Jordána jako řešitele státního plánu vědeckého výzkumu Dějiny Moravy. Dosáhl prosazení tohoto vědeckého úkolu do plánu státního výzkumu a vytvořil široký kolektiv spolupracovníků, který se jednotlivými otázkami vývoje Moravy zabývá a to v širokých souvislostech se zaměřením nejen na vývoj politický, sociální a hospodářský, v posledních letech i na vývoj literatury, hudby, výtvarného umění atd.

F. Jordán reprezentoval československou historiografii i v zahraničí. Zvláště úspěšně působil dlouhá léta ve smíšené československo-německé historické komisi.

Katedru historie a archivnictví vedl od roku 1959 až do své smrti, mimoto stál v čele Kabinetu pro dějiny Univerzity J. E. Purkyně a působil v řadě komisí (mj. Komise pro dějiny města Brna).

Za dobu jeho pedagogického působení prošly jeho laskavým vedením stovky středoškolských profesorů dějepisu, archivářů, muzejních, osvětových i vědeckých pracovníků.

František Hrobař

„Dne 24. prosince 1931 zemřel v Praze P.František Hrobař, vrchní polní kurát v.v. a konsistorní rada. Narodil se v Polešovicích r. 1872 v rod. domku č. 62. Za války byl bezohledně pronásledován rakouskými úřady pro své slovanské přesvědčení. Byl literárně činný a vydal několik spisů z oboru psychologického. Převezen byl z Prahy do rodného městečka Polešovic a za veliké účasti lidu z širokého okolí pohřben na místním hřbitově. Také Praha uctila památku zaslouženého vlastence důstojným rozloučením s vojenskými poctami“.

Marie Veselá

Rozená Kožoušková, se narodila 7. 4. 1935 v Polešovicích. Své vrozené pěvecké nadání uplatnila v mládežnickém souboru „Svit“, kde vystupovala jako sólistka.

Při kulturní návštěvě Vojenského uměleckého souboru ministerstva vnitra z Prahy v roce 1951 se ve Svitu její hlas zalíbil a bylo jí doporučeno přijetí v tomto souboru. Návrh přijala a odešlo do Prahy působit a zdokonalovat se ve zpěvu.

Mezzosopranistka Marie Veselá náležela jako sólistka opery Národního divadla k nejvýraznějším osobnostem éry Krombholcovy a Košlerovy.

Po absolutoriu na pražské konservatoři následovalo angažmá na scéně Hudebního divadla v Karlíně (1961 – 68). Řada rolí světového i našeho operetního repertoáru (v Cikánském baronu, Hraběnce Marici, My fair Lady, Paní Marjánce matce pluku, Perlách panny Serafínky a dalších) přispěla k rozvinutí jejího vrozeného hereckého fondu, takže po jejím přechodu na naši první scénu (1969) upoutaly její postavy kromě krásného, současně měkce i kovově znějícího hlasu také niterním hereckým ztvárněním prostým jakékoli operní konvence.

Charakteristickým rysem Marie Veselé byla touha po stálém rozšiřování jejích interpretačních možností, zejména v oblasti písňové a kantátové tvorby, kde její repertoár náleží také díky častému hostování v koncertních sezónách u čs. symfonických orchestrů v čele s Českou filharmonií a FOK k nejbohatším u nás vůbec.

Umělecká činnost pěvkyně se neomezovala jen na mateřskou scénu a čs. koncertní pódia, nýbrž zahrnuje i dlouhé a bohaté působení v zahraničí, zejména v souvislosti se zájezdy opery národního divadla. Tak vystoupila umělkyně v Moskvě, Leningradě, Benátkách, Bologni, Seville, Madridu, ale podnikla i samostatné zájezdy do Německa, Bulharska, Francie a Sýrie, na nichž soustavně propagovala naši hudbu.