Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Mobilní verze

mobilní verze webu

mojeiD na našich stránkách!

Ti z vás, kteří navštěvují pravidelně naše internetové stránky, si určitě všimli, že se na nich objevila nová ikonka „mojeID“. Přes tuto službu se nyní můžete snadno a rychle přihlásit jak k novým anketám, tak i k několika tisícům dalších služeb na českém internetu. Nám na úřadě pak mojeID přináší nové možnosti v komunikaci s vámi, občany městyse Polešovice. Více informací naleznete zde.

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 10
DNES: 529
TÝDEN: 1788
CELKEM: 955007

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Polešovický kroj a nářečí

 

krojAž v první polovině 19. století se mezi národopisci objevuje zatím nesoustavný zájem o určitá odvětví lidové výtvarné kultury, především o oděv – výšivky, kroje. Vznikají první grafická vyobrazení, dobové rytiny lidového oděvu od Šebestiána Mansfelda, A. Hanke z Hankesteina, vznikají významná alba Wilhelma Horna, Františka Kalivody či dílo Josefa Mánesa. Jako první začal zachycovat doklady výtvarné lidové kultury jako celku, které měly na tehdejší dobu obrovský uvědomovací význam. S jeho úmrtím v roce 1871 končí na delší dobu malířský zájem o tento obor.

V letech 1918-1923 vychází rozsáhlá monografie – národopis lidu českoslovanského – „Moravské Slovensko“. Oddílem lidových krojů se detailně zabývá Josef Klvaňa, který kroje celého Slovácka rozděluje do 28 krojových okrsků. Kroj polešovický zařazuje do krojů dolských či doláckých, krojů dolního Pomoraví, do krojů uherskohradišťských, v nichž rozlišujeme čtyři typy. Jedním z nich je typ polešovský. Nosí jej v obcích Polešovice, Ořechov, Vážany, Nedakonice, Tučapy, Kostelany, Zlechov, Boršice, Tupesy a částečně i v Moravském písku (jen ženský).

Vznik rozličných oblastí slováckých krojů je vysvětlován uzavřeným způsobem života na samostatných feudálních panstvích, někdejší příslušností obcí k jedné farnosti. Přes všechny změny společenského, politického, hospodářského a kulturního života si lidový oděv uchoval shodné či obdobné tradiční prvky, spojující několik obcí v jeden celek.

Slovácký a tedy i polešovický kroj unikl svému definitivnímu zániku. Je to výrazem výtvarného citu zdejších lidí, je znakem svého nositele, který s hrdostí a sebevědomím obléká bohatý, honosný a někdy až netradičně barevný kroj, především pro reprezentativní a obřadní příležitosti místního, oblastního i celostátního významu. K těm nejokázalejším příležitostem dnes patří svátky a slavnosti rodinného a výročního cyklu – 1. svaté přijímání, biřmování, květnové pobožnosti – „májové“, Boží Tělo, a především pak „císařské“ hody s právem.

Polešovický kroj nepatří k nejstarožitnějším typům krojů na Slovácku, ale dodnes si zachoval svůj charakter.

Mužský kroj na Polešovicku tvoří nohavice z modrofialového sukna s černým hustým šňůrováním, které je u mladých mnohem zdobnější, někde až ke kolenům. Přední díl má starodávný poklopec – „punt“, kterým se provléká vybíjený „řemeň“ asi 4 cm široký. Kolem boků jej muži obtáčejí dvakrát, poprvé je utažen, po druhé jej nechávají spuštěný po levém boku. „Punt“ je zdoben bílým kapesníčkem s červenou výšivkou.

Košile svobodných je bohatě vyšita hedvábím kolem rozparku u krku – „fajka“, na přeloženém límci – „lémečku“ a na náramcích, a to žlutě nebo na žlutém základě černě a pestře technikou „ na výřez“ (prolamování) a různými „formami“ (vzorem). Rukávy jsou velmi široké, u zápěstí zúžené, bez manžet. Staří nosili i na košilích méně zdobení – dříve jen jemnou křížkovou černou výšivku „na merk“. „Kordula“ – soukenná vestička, z materiálu jako nohavice, se zapíná buď na vrchní knoflík, nebo je nezapnuta. Na přednicích korduly je mnoho kulatých žlutých drobných knoflíčků, seřazených do trojúhelníčků. Knoflíčky jsou i u kapes. Kordula je zdobena černým či modrým šňůrováním. Na vnitřní levé straně mají korduly malou kapsičku, kdysi pro „štyrku“ na ofěru a nebo „do pytlíčku“ při mši svaté.

Při muzice si chlapci uvazovali do dírky u korduly tibetový šátek, pestrý želínek, kterým si omotávali při tanci svou levici, aby potem nepošpinili kordulku a rukávce tanečnice.

Do kostela chodívali mladí v kordulách, ženatí v žlutobílých „lajblech“, obvykle s „porculánovými“ knoflíčky, se stojatým límcem a s přeloženými červenými (i modrými) výložkami pod krkem a u rukávů. I na Polešovicku nosili muži do nepohody haleny z hrubé bělavé látky, s převislým límcem „schlopcem“ asi 40 cm širokým, po obvodu a kolem rukávů červeně lemovaným. Kožich býval v minulosti bílý, později tmavý „dubený“. Byly však vytlačeny krátkými tmavými soukennými kabáty.

Klobouk „širák“ býval dříve malý, s úzkou střechou, černý, s drobnými žaludy na zelené „šňůrečce“. Svobodní nosí „kosírek“ s 1-3 kohoutími péry a k nim ozdobu – „kvítí rostlé nebo dělané“.

Ještě koncem minulého století nosili staří muži veliký, nahoře široký starodávný klobouk se stříškou k dýnku přihrnutou. V zimě nosili muži beranice „astrigánky“. Boty byly buď „vrapené“ nebo „stojací“ s hladkými naleštěnými holeněmi.

Sváteční ženský kroj má také některé zvláštnosti. „Rubáč“ (spodní oblečení), „šorec“ (černá zadní sukně), „fěrtoch“ (režná, bílá zadní sukně) i „fěrtůšek“ (přední sukně) sahaly ještě na začátku tohoto století do půl lýtek. Na Polešovicku nosily ženy vždy více spodnic, aby byly „natrčené“. Zádní sukně jsou ušity z černého málo lesklého klotu s „formou“ (žlutým až oranžovým vyšitým vzorem) přes vrapy až 8 cm širokou.

Kordulky byly obvykle šity z květované látky – hedvábné, brokátové, ornátové, v předu vystřižené do špičatého či hlubokého širokého oblouku. Kolem výstřihu je našita až 10 cm široká hedvábná květovaná „pantla“, po okraji lemovaná až 3 cm širokou stříbrnou nebo zlatou „portou“. Vzadu má kordulka „varhánky“ – asi 28-30 vrapů a vepředu se zapíná na 3-4 knoflíčky. Rukávce bývaly původně duté, velmi nadmuté – „balonovité“, později vrapené, vyztužené pilinami (dnes i molitanem). Rukávce mají výšivku na „obojku“ (límci), který je lemován úzkou krajkou („kaničkou“), na „náramcích“ (na ramenou), v zápěstí, kde jsou přišity široké „kadle“, dříve krajky, dnes většinou dírkové kvelbované vyšívání a na „přednici“ (výšivka ve výstřihu). Rukávy se u loktů zavazují barevnými šňůrečkami „podvazadly“. Na Polešovicku nosily staré ženy u krku široké, skládané a krajkami zdobené nevyšívané „obršálky“. Konopné prastaré rukávce již neexistují. „Fěrtůšky“ bývaly nejčastěji světlobarevné, lehké dříve kartounové, batistové, mušelínové, později kašmírové a hedvábné, květované. Dnes brokátové i ornátové. Vždy bývaly velmi široké, tak, že vzadu zakrývaly skoro celý „šorec“ či „fěrtoch“.

V létě chodila děvčata do kostela i do práce jen v rukávcích a kordulkách. Na práci však brzy začala nosit „jupky“. Kožíšky na zimu jsou postupně nahrazovány „kacabajkami“- hedvábnými, sametovými, plyšovými, i falešnými „astrykánkovými“. Před „kacabajkami“ se vždy do chladnějšího počasí nosíval „lajbl“ z bílého flanelu, volného střihu jako u mužů, s barevnými výložkami